Co je směšné? Všechno, pokud se to děje někomu jinému - maturitní slohová práce od Petra Parolka
Co se mi vybaví, když se řekne smích? V první okamžik si vzpomenu sám na sebe. Často se mi vybaví vlastní velice neobvyklé a originální zážitky a zkušennosti, které by možná nevymysleli scénáristé či spisovatelé.
Nyní bych jsem se chtěl s vámi podělit o jednu příhodu, která se udála před dvouma roky při cestě vlakem. Jednoho krásného květnového pátečního dne jsme se rozhodli uspořádat výlet. Přemýšleli jsme o odpoledním programu, co bychom mohli dělat. Napadlo nás tedy, že pojedeme navštívit jeho rodinu.
Ale aby tato cesta nebyla tak jednoduchá, nastal malý problém – před Kociánkou jsem nemohl najít v kapse důležitou věc – průkaz ZTP/P (pokud držitel předloží tento průkaz, získává slevu na jízdném). Po domluvě jsme se společně rozhodli, že se vrátím na pokoj pro kartičku a přijedu sám za nimi na brněnské Hlavní nádraží a aby počkali na mě u pokladny. Při nastupování do tramvaje se stala nepříjemná událost. Jak jsem šel po tramvajovém ostrůvku, najednou přijíždí tramvaj. Říkám si: „mám málo času, za půl hodiny mi vede vlak, musím okamžitě stihnout jedničku“.
Nástup se nepoved. Padám na chodník. Skok do tramvaje se ale nezdařil. Nepadám na ruce, ale na ústa. V mém životě nic neobvyklého! Jednou za čas zakopnu a spadnu. Lidé mi z tranvaje pomahájí nastupovat. Sednu si a zjistím velice nemilou zprávu. S horní dásně mi začala téct krev. „Ztratil jsem zuby na zastávce!“ říkám si. Rozhodl jsem se být dobrodruhem a pokračovat v cestě s mými kamarády. Přři setkání s nimi nastal velký smích a ptají se mě: „Co se ti stalo Petře?“ Snažím se jim vysvětlit, že nic vážného. „Můžeme v klidu jet vlakem“. Kamarádi se o mě bojí a ptají se mě, zda-li nechci zajet k lékaři. Na to jim rezulurně pravím, že mi nic opravdu není, jen jsem ztratil dva zuby, které už nikdo nenajde. A kdyby ano, tak by mi to bylo k ničemu, protože vylomený zub mi nikdo nevrátí do dásní. Po této debatě jsme se rozhodli, že na tento výlet pojedene. Největší zajímavostí bylo, že mě po vyražení zubů nic nebolelo. Po cestě vlakem jsem se začal velmi obávat, že mi začnou velmi bolet zuby. Celou dobu jízdy mi tekla krev.
V půlce naší jízdy se kamarád rozhodl zavolat domů a oznamit jim, co se stalo a poprosil je, aby něco nachystali něco malého k zakousnutí a pro mě pudink s piškoty. Po příjezdu na nádraží nás uvítali kamarádovi rodiče. Říkají mi: „Ty jsi teda velký dobrodruh Petře! Jsi raději neměl nikam jezdit v takovémto stavu.“ Hodinu jsme pobyli v malebném domku uprostřed zahrady. Popíjel jsem dobrý čaj a výborný pudink s piškoty a kamarádi jedli chlém se salámem. Prohodily jsme pár vět a půl hodině jsme byli nuceni se pomalu chystat na zpáteční cestu domů. Zpáteční cesta už proběhla v naprostém pořádku.
Večer po návratu na Kociánku mě uviděl další kamarád a dostal velký záchvat smíchu. Po cestě chodbou mě spatřila i vychovatelka, lekla se mě a začala se smát. Po chvilce se mě ptá: „Jak se ti to prosím tě stalo?“ Na tuto otázku jí odpovím: „Rozhodl jsem se s kamarády udělat si výlet a při pokusu o nastoupení do tramvaje jsem spadl, ale nepovedlo se mi to! A výsledek už vidíte“ Po chvilce mi vychovatelka říká: „Ty jsi se zbláznil! Jak se ti to stalo, měl jsi se vrátit!“ Rozhodlo se, že navštívím zdravotní sestru na paviloně C. Ta se na mě podívala, a nestačila se divit nad mou odvahu. Zavolala lékaři a ptala se, zda mě mají odvést na zubní pohotovost. Odpověděl ji, že už to nemá cenu, protože rána už je zatažená, nedalo by se s tím nic dělat. Doporučili mi pouze si ústní dutinu čistit ústní vodou. S kliudními myšlenkami jsem šel spát a měl hezké sny.
V závěrui bych se chtěl se vámi všemi čtenáři rozloučit a popřát vám hodně úsněvu a slz při čtení této krátké povídky, která se mi přihodila.